Christmas 2016

Ooooooooooooooooo. Vánoce jsou tady a ještě lepší a úžasnější než kdy dřív. Chápu, že si asi říkáte, čím by tyhle Vánoce mohly být o tolik lepší, ale jí vám něco řeknu...nemám ponětí. Jen mám pocit, že jsem se na Vánoce snad ještě nikdy tak moc netěšila. Počítám, že většina z vás to tak nemá, ale pokusím se na vás pomocí těhle článků přenést co nejvíce vánoční a dobré nálady.

A teď bychom se mohli vrhnout hned na první článek. :)

Článek vyjde samostatně... ;)

Agresivita na Youtube?

Dnes mě jeden z čtenářů. že bych měla psát víc positivních článků, tak jsem si taky řekla, proč ne? Nejdřív jsem o tomhle nechtěla vůbec psát, ale jak jsem viděla, všechno, co se tam děje, prostě mi to nedalo.

V tomhle článku se nebudu zabývat pouze agresivitou na youtube, ale také celkově na sociálních sítích, vím, že se to až příliš mému minulému článku o kyberšikaně a také nevím, proč jsem to tam nenapsala, ale teď už je na to pozdě...

1. "Hateři "

Tohle je vcelku zajímavá a velmi rozrostlá skupina lidí na internetu, jejichž životní náplní je vylévat si zlost na jiných lidech. Nejlepším příkladem je Youtube. Pokud jste si někdy četli komentáře u různých videí slavných, ale klidně i méně slavných youtuberů, víte o čem mluvím. Tady máte pár příkladů: 

Jako příklady vám tady dám Zachyho, což je youtuber s velmi osobitým stylem. Tady uvidíte, jak lidé z jisté společnosti hodnotí originalitu.      Teď si tak říkám, že bych mohla začít sledovat lidi z různých společností a porovnávat jejich chování ve stejných situacích. Potom mi do komentářů napište, jestli byste chtěli, abych to udělala, nebo ne.      Dám vám odkazy na videa, tak se prosím soustřeďte více na ty komentáře, než na video samotné. 

Tenhle týden se pokusím, snad každý den přidat další typ člověka a na konci týdne to zkusím zkompletovat do jednoho článku.

 
                                                                          S láskou
                                                                                MssM

                                                                      

Kyberšikana

Vím, že tohle je celkem neobvyklé téma a vy si říkáte, bože, ta holka je snad šílená, jaký má smysl o tom psát, když to u všichni znají. Ten důvod máte tady: Každé třetí dítě v České republice se stane obětí nějaké způsobu kyberšikany. Podle výzkumu se během svého dětství setkává s kyberšikanou více než padesát procent dětí. 

Nevím, jestli se to týká kohokoliv z vás, ale pokud ano, rozhodně mi napište svůj příběh do komentáře, nebo na email, který mám připojený k účtu, takže si ho můžete najít. 

Abyste to všechno pochopili. NEJSEM ani jsem nikdy NEBYLA obětí kyberšikany. Jen mi přijde, že tohle téma je pořád aktuálnější, protože v naší společnosti má téměř každý člověk žijící ve vyspělé zemi alespoň jednu sociální síť.  A tak je každý z nás potencionální obětí . Samozřejmě vás teď nepobízím, abyste okamžitě všeho nechali a rychle si zrušili všechny sociální sítě. Jen vás žádám o větší opatrnost při výběru fotografií a také při tom, jaké informace sdílíte veřejně. dávejte si také pozor na podvodné e-maily od sociálních sítí, které se tváří jako oficiální, ale bohužel někdy nejsou. Pokud mi nevěříte, tak je to pochopitelně váš názor, ale asi před týdnem jsem našla jedno video a to mi potvrzuje, že se to může stát i vám. Bohužel už bylo smazáno a jediné, co jsem našla bylo názorové video na tohle video (pokud je to dost srozumitelné), takže vám dám odkaz na to video, ale předem se omlouvám, pokud tam budou sprosté výrazy, já jsem se na to nedívala, takže vás ani nemůžu varovat, tak mi to promiňte. https://www.youtube.com/watch?v=b87G8-Saxa0

Teď to zkusím nějak zakončit. Kyberšikana je jeden z nejhorších druhů šikany, protože se jedná o anonymní způsob šikany, ze které je téměř nemožné vás usvědčit. Kyberšikana dovedla už tolik lidí k pokusu o sebevraždu, nebo k povedené sebevraždě. A nejhorší na tom je, že šikanátoři si neuvědomují sílu toho, co píšou, protože to je přece jen sranda, nikomu to nemůže ublížit. Ale vězte, že to ublíží a hodně.
                 
                                                               S láskou
                                                                      MssM

Jsem teď vegan?

Rozhodla jsem se, že na jeden týden zkusím být vegan. Takže vám sem tenhle týden budu psát různé veganské recepty, které jsou jednoduché, ale přesto jsou nápadité a zasytí vás.Popravdě nevím, jak to mám zakončit, takže vám po pár dnech veganského života napíšu plusy a mínusy z mého pohledu. 

                                                        S láskou

                                                                 MssM

Změna?

Ahoj, jak už jste pravděpodobně poznali z názvu, na tomhle blogu nastanou jisté změny. Ovšem nebude se to zcela týkat jen provozu, ale převážně obsahu. Vám, že poslední dobou jste tu nezaregistrovali žádnou aktivitu. Ale pokud byste se podívali na koncepty, věděli byste, že jsem psala téměř každý den. Konceptů mám pomalu víc, než veřejných příspěvků. Vlastně ani nevím, proč jsem pár z těch konceptů nezveřejnila, ale o tohle tady nejde. Jde o to, že doteď jsem sem psala jen povídky a dvakrát nějaké ty fotky. Rozhodla jsme se, že do obsahu přidám i pár těch zážitků a možná i nějaké ty recepty a zajímavosti. A nezůstáváme jen u obsahu, vím, že si teď "trošku" protiřečím, ale nebojte, pochopíte to za...3...2..1...chci vzhled blogu přizpůsobit nejen své osobnosti, ale také obsahu. 

Jo a abych nezapomněla taky se mění pravidelnost přidávání článků. Protože jsem nejdřív zkoušela přidávat třikrát týdně, potom jsem přestala přidávat, pak zase na přeskáčku a teď jsem dlouho nepřidávala. 

Teď hodlám přidávat každý pátek, nebo nejpozději v sobotu. A pokud tedy budu někde v zahraničí a nebudu moct přidávat, tak to oznámím předem a naopak možná budu přidávat někdy počas týdne, protože  budu třeba nemocná a budu se nudit, nebo budou prázdniny atd...

                                                                           S láskou

                                                                                  MssM

Pokoj...

Po dlouhé době jsem se rozhodla napsat zase o trochu strašidelnější a záhadnější povídku, takže...voilá:

         Vzbudila jsem se a nedokázala jsem se ani pohnout. Došlo mi, že jsem omotaná peřinou a mám polštář na druhé straně postele, než jsem zvyklá. Můj pokoj vypadal v něčem jinak. Nevěděla jsem v čem, ale věděla jsem, že je. Vypletla jsem se z peřin a posadila jsem se na posteli.
Asi deset minut jsem se rozhlížela po pokoji, aby mi došlo, že za mojí postelí není okno. Okno bylo vedle postele a neviděla jsem z něj dům mojí babičky. To bylo velmi divné, protože z mého pokoje je vždycky vidět. Netušila jsem, co se to  děje. Bylo to, jako kdybych se dívala z mého pokoje u babičky, jenže to bych neviděla dům paní McGregorové, takže jsem byla někde jinde. Nechápu to. Dům paní McGregorové je před domem mojí babičky. To by znamenalo, že bych ho nemohla vidět. A pokud bych byla z druhé strany, viděla bych dům paní McGregorvé a za ním kousek našeho domu. Tohle prostě nedává smysl...
         Rozhodla jsem si projít můj pokoj kvůli nějakým nejasnostem, abych si udělala obraz nad tím, co je tady jinak. V mojí mysli se ale pořád vracela k pohledu z okna, takže i kdyby tam něco bylo, já jsem si to nevšimla. Rozhodně tady bylo něco jinak, jen jsem se nemohla soustředit na to, co tady bylo jinak, protože jsem byla neskutečně vyděšená. Slyšela jsme bouchnutí dveří ve vedlejším pokoji a potom nějaké tlumené hlasy. Mluvili španělsky, nebo možná mluvili italsy, já nevím. "Proč jsem si kruci zvolila radši ruštinu než španělštinu?!", postěžovala jsem se naštvaně a chodila jsme tam a sem po pokoji. "Co když mě sledují" "A co když mě chtějí prodat na černím trhu, jako kvalitní bílé maso, hm jo maso, mám hrozný hlad. Ne, musím se soustředit na ot, jak se odsud můžu dostat...", myslela jsem nahlas a absolutně netušila, co dělám. Něco se ovalo a zase. "Bože můj, teď umřu, teď umřu!!!" začala jsem panikařit a malém jsem po pokoji běhala, když jsem si uvědomila, že ten zvuk vydalo moje hladové břicho. S radostí jsem si oddechla a rozhodla jsem se, že na krizové situace, které budou reálné, se musím připravit.
           Pořádně jsem zatlačila do skřínky a přisunula jsem ji ke dveřím, aby se nedali otevřít hned na první pokus. Potom jsem tam přitahovala postupně všechen nábytek. Postel, skříň, stůl i se židlí, další skřínku. Vyčerpaná jsem si sedla do prostřed toho pokoje, který byl ještě před pěti minutami napěchovaný nábytkem a začala jsem se modlit. Obvykle se nemodlím, ale tohle byla výjimka, nemohla jsme tam jen tak sedět a čekat, až se mě rozhodnour zabít a rozřezat na malé kousky, které nepůjdou rozpoznat od kuřecího masa, které mi mám vždy vařila v tom jejím skvělém vývaru, hmmmmmmmmmm. Už zase jsem myslela na jídlo, tohle muselo přestat. Z ledničky, kterou v pokoji obvykle nemám jsem vyndala drahou šunku a pustila jsem se do jídla. Byla jsem tak hladová, že jsem si nevšimla, že někdo klepe. Na potřetí zaklepání jsme to konečně uslyšela a byla jsem hrozně vyděšená. "Dobrý den, prosím vás, je tam někdo? Nesu vám snídani."
Kruci! Copak je tohle nějaký děsivý hotel, který vám ráno donese vafle s faloidinem. Bohužel ale bez sylimarinu.
Vyšilovala jsem strachy, protože jsme nevěděla, co mám dělat. Rychle jsem odsunula nábytek a s lampičkou v ruce jsem zavolala, že může vejít, připravená ho s ní praštit. Hned co vešel, jsem ho praštila lampičkou a vyběhla jsem z pokoje.
Běžela jsem a běžela po chodbě. Nikde ale nebyly dveře, kudy bych mohla ven. Shody, konečně.
Rychle jsem seběhla o patro níž a vběhla jsem na únikové schodiště, protože jsem sylšela hlasy, které volají, ať tady neběhám.
Rychle jsem vvběhla na poslední chvíli do tramvaje a vydechla jsem si. Ne však na dloho. Na dlaší zastávce totiž nastoupil revizor. Já jsem pochopitelně neměla jak jízdenku tak peníze.
Nenápadně jsem vystoupila a šla jsem směrem k pouličnímu klavíru. Sedla jsem si za něj a snažila jsem si vzpomenout na cokoliv, co jsme se za těch šest let, kdy jsem se učila hrát na klavír, zapamatovala.  Opatrně jsem položila ruce na klávesy a zhluboka jsem se nadechla. Měla jsem pocit, jako kdyby mé prsty přemýšlely rychleji než hlava. Hrála jsem něco, co jsem až do konce skladby nedokázala identifikovat. Po menší odmlce mi došlo, že jsem vlastně hrála Bertiniho etudu h-moll.
Proti sluničku jsem viděla jít muže přibližně stejně vysokého a statného, jako je můj táta, jenže můj táta to pochopitelně nebyl...
Byl to totiž můj děda. Netušila jsem, kde se tu vzala a jak mě našel, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Byl to někdo, kdo mě může z mé noční můry dostat, takže jsem začala mávat, jako o život. Děda mě pořád neviděl. Nepomáhalo volání, skákání, ani křížení mu cestu. Připadala jsem si, jako ve snu. Pomalu, ale jistě se začali přibližovat další a další postavy. Už z dálky jsem přesně věděla, o kterého člena rodiny se jedná. A také jsem přesně věděla, co bude následovat: marné naděje, hlasité volání, mávání a zklamání. Nedokázala jsem si odpustit pocit, že jsme ve snu. K mému štěstí...ano, byl to sen...

Vzbudila jsem se a k mé úlevě jsem dokonale ovládala svoje tělo. Pokoj byl hotelový a výhled na  pláž. Tenhle moment byl jako ve snu...kam také patřil...

Konečně jsem se vzbudila do svého pokoje, se svým oknem a absolutně ovladatelným tělem. 
Moje noční můra byla zažehnána a já jsem v klidu mohla pokračovat v klasickém hektickém dni plném křiku, zlých lidí a breku. :)

Doufám, že na vás tahle povídka nepůsobila nijak depresivně, ale snad ne. S největší prevděpodobností jste to ani nedočetli pořádně do konce, takže vám, kteří jste to celé poctivě dočetli až jsem, blahopřeji a...

                                            S přáním hezkého spaní...

Já a biologie...

Podívala jsem se do sešitu a řekla jsem si: " A kruci, my píšeme v pondělí velký test z biologie!!!"

Zničehonic mi zazvonil mobil, tak jsem se podívala, kdo mi volá. Nebyl to nikdo jiný, než moje nejlepší kámoška a hned jak se zeptala: "Ahoj, jsi ještě pořád nemocná?", mi bylo jasné, že se mnou chce někam zajít. Běžela jsem se rychle zeptat babičky, jestli bych teda mohla jít ven a připadalo mi jako absolutní samozřrjmot, že řekna ano. Jenže pak se to zvrtlo a všechny oje plány se zhroutili: " Ne, v žádném případě. Mně si řekla, že se mnou nikam nepůjdeš, protože jsi se musela učit, pokud vím. " A i když jsem se to snažila jí to vysvětlit, nepomohlo to a já jsem musela celý den zůstat doma. 

Nevím, jsetli to co se stalo způsobil nedostatek kyslíku, nebo jsem prostě šílená, ael počas učení jsem usnula zdál se mi jeden velmi zvláštní sen...

...Vzbudila jsem se uprostřed velké louky a ta se najednou přemněnila na les a ten se ve vteřině změnil na mořské dno. Jedniná dooopeavdy divná věc, byla zatím, že můžu dýchat pod hladinou, ale věřte mi, že po chvíli tohohle snu bylo tohle naproto normální. Podívala jsem se vlevo, vrapavo a za sebe. Nic tam nebylo, jen útesy a na nich nějaké korály. Uprostřed jednoho útesu byl menší otvor, takže jsemsi po shlédnutí několika filmů o ztroskotancých, jsem přei věděla, že tam bude cesta k nějakému letovisku, kde mě celý šťastní vytáhnou z vod, zabalí do deky a řeknou něco nesrozumitelné v řečtině. Rychle jsem se tedy vhoupla do otvoru a zavela jsem oči, pokud by tam stříkala voda z tobogánu. Jenže žádná vodaa tam nestříkala, byla to jen další nudná podvodní jeskyně vedoucí do laguny. Tam se mi ale opravdu nechtělo, tak jsem se vrátila zpátky k otvoru. Jenže to bych nemohla být já, kdyby se něco nezkazilo. Otvor tam prostě nebyl. Myslela jsem si, že jsme si jen spletla cestu, tak jsem se vrátila o tři metry zpátky a co neslyším." Co je botanika? Co je botanika?! Tak co je ta botanik?!!!"...

...Otevřela jsem oči a viděla jsem nad sebou stojící babičku,která se mě ptá na přesnou definici botaniky. Podívala jsem se na hodinky na nočním stolku. Byla půlnoc, přesně 0:00 a bybička se mě ptala na definici botaniky. Bylo mi jasné, že neustoupí, tak jsem ze sebe vysoukala: "Věda zabívající se rostlinami." Babička se na mě nespokojeně podívala. "Je dobře, že to váš, ale co všechny ty ostatní věci jako třeba, jak vypadají rozsivky, hmm?!". Unaveně jsem vzhlédla na babička a unaveně jsem ukázala na hodnky. "No tak dobře, ale vzbudím tě brzy, aby ses to pořádě naučila.". Tak tohle byl můj konec...

...okamžitě jsem se objevila ve stejné situaci, v jaké jsem se vzbudila, tedy až na tu křičící babičku. O tři metry dál žádný jiný východ nebyl, takže jsem musela do laguny. Hrozně jsem se bála, že tam budou žraloci, tak jsem si na oblečení (netuším, jak jsem mohla být pořád suchá i v moři, ale to teď není důležité) přivázala pár nějakých začervenalých řas. Moje shcopnost uvažovat rychle byla asi taková, jako schopnost hetrotrofních organismů provádět fotoyntézu. Cestou do laguny jsme se ječtě zamotala do nějakých řas. Podívala jsem se před sebe, kde měla být laguna. Jenže tam se na velkém plátně promítaly rostliny, které jsem poznávala, ale neměla jsem tušení, co to je. V tu chvíli mi došlo, že já a nějaké řasy jsme se staly neskutečnými dvojčaty bez možnosti vyváznout z tohohle bez jména toho druhého. Jedna z řas na mém oblečení na mě promluvila podivným, až nelidsky vysokým hlasem: "Jaik že se to jmenuješ? Já si to nepamatuji, protože si myslím, že mi to v životě nic nebude, i když jsme se učili rozeznávat lidi, mě to nebavilo, tak jsme z toho dostala pětku a mohla jsme se na to vykašlat." Okamžitě jsem začala pátrat v paměti nad tím, jak se vůbec jmenuje tahle řasa. No jistě: "Ty jsi raducha, červená řasa a to co je tamhle, to ojsou rozsivky!" vykřikla jsem radostí. Skála nademnou se začala otevírat a já jsem se konečně dostala na souš. Bylo mi jasné, že i  tady na mě něco čekalo...jenže to se asi už nikdy nedozvím, protože mi zazvonil budík a tenhle sen se mi už nikdy nezdál...

...Ve škole chvíli po probuzení mi došlo, že v reálném světě by raduchy a rozsivky nemohly být v jednom místě, protože raduchy jsou hlubinné řasy a rozsivky ne, jenže co s tím nadělám, svoje sny nemůžu ovládat...

                             nebo ano?!



UPOZORNĚNÍ: Toto se ve skutečnosti nikdy nestalo, jen ten začátek a ten jsem si taky hodně upravila, protože moje babička je o hodně hodnější, než jsme ji tady popisovala...

                                              S láskou...