Celá naše rodina se sesedla k večeři a začala si povídat, nevedli jsme žádné intelektuální řeči, jen takové ty obyčejné řeči ohledně školy, práce a celkově pocitech. Jako v podstatě každý večer, něco bylo ale jinak tenkrát jsem ještě nedokázala určit, co to je, ale už tehdy jsem to cítila, cítila jsem, že se něco děje. Máma najednou zmlkla a táta se na ni podíval významným pohledem. "Něco ti musíme říct, miláčku." řekla nesměle, " Víš, je mi to moc líto, ale budeme se muset stěhovat na vesnici k babičce, protože se tenhle dům bude bourat a jediná možnost která je pro nás přípustná. Vyplatí nám totiž 1 mil. korun a to si nemůžeme dovolit odmítnout a u babičky bys měla vlastní patro, které bychom ti zařídili, tak jak by sis přála a chodila bys do školy do vedlejšího města..." vysvětlovala máma, řekla jsem si, že za pokus nic nedám a hlavně vlastní patro podle sebe, kdo by to nepřijal a prý bychom byli od školy stejně daleko, jako tady v Praze, tak proč s tím nesouhlasit, hysterie by stejně nepomohla a stěhovali bychom se, tak proč si to dělat těžší, že ano...
Celý týden jsem do plánku babiččina domu zakreslovala moje patro, tak jak bych ho chtěla a po nejméně 50 nepovedených pokusech se mi povedlo navrhnout patro za půl mil., což byla mámina podmínky, že se do toho musím vejít...Za týden jsme se měli stěhovat, takže náš byt vypadal, spíš jako půda, než byt dvou lidí s průměrným platem za měsíc občanů ČR.
Cesta k babičce byla dlouhá, ale nakonec jsme stejně dojeli...
