Po dlouhé době jsem se rozhodla napsat zase o trochu strašidelnější a záhadnější povídku, takže...voilá:
Vzbudila jsem se a nedokázala jsem se ani pohnout. Došlo mi, že jsem omotaná peřinou a mám polštář na druhé straně postele, než jsem zvyklá. Můj pokoj vypadal v něčem jinak. Nevěděla jsem v čem, ale věděla jsem, že je. Vypletla jsem se z peřin a posadila jsem se na posteli.
Asi deset minut jsem se rozhlížela po pokoji, aby mi došlo, že za mojí postelí není okno. Okno bylo vedle postele a neviděla jsem z něj dům mojí babičky. To bylo velmi divné, protože z mého pokoje je vždycky vidět. Netušila jsem, co se to děje. Bylo to, jako kdybych se dívala z mého pokoje u babičky, jenže to bych neviděla dům paní McGregorové, takže jsem byla někde jinde. Nechápu to. Dům paní McGregorové je před domem mojí babičky. To by znamenalo, že bych ho nemohla vidět. A pokud bych byla z druhé strany, viděla bych dům paní McGregorvé a za ním kousek našeho domu. Tohle prostě nedává smysl...
Rozhodla jsem si projít můj pokoj kvůli nějakým nejasnostem, abych si udělala obraz nad tím, co je tady jinak. V mojí mysli se ale pořád vracela k pohledu z okna, takže i kdyby tam něco bylo, já jsem si to nevšimla. Rozhodně tady bylo něco jinak, jen jsem se nemohla soustředit na to, co tady bylo jinak, protože jsem byla neskutečně vyděšená. Slyšela jsme bouchnutí dveří ve vedlejším pokoji a potom nějaké tlumené hlasy. Mluvili španělsky, nebo možná mluvili italsy, já nevím. "Proč jsem si kruci zvolila radši ruštinu než španělštinu?!", postěžovala jsem se naštvaně a chodila jsme tam a sem po pokoji. "Co když mě sledují" "A co když mě chtějí prodat na černím trhu, jako kvalitní bílé maso, hm jo maso, mám hrozný hlad. Ne, musím se soustředit na ot, jak se odsud můžu dostat...", myslela jsem nahlas a absolutně netušila, co dělám. Něco se ovalo a zase. "Bože můj, teď umřu, teď umřu!!!" začala jsem panikařit a malém jsem po pokoji běhala, když jsem si uvědomila, že ten zvuk vydalo moje hladové břicho. S radostí jsem si oddechla a rozhodla jsem se, že na krizové situace, které budou reálné, se musím připravit.
Pořádně jsem zatlačila do skřínky a přisunula jsem ji ke dveřím, aby se nedali otevřít hned na první pokus. Potom jsem tam přitahovala postupně všechen nábytek. Postel, skříň, stůl i se židlí, další skřínku. Vyčerpaná jsem si sedla do prostřed toho pokoje, který byl ještě před pěti minutami napěchovaný nábytkem a začala jsem se modlit. Obvykle se nemodlím, ale tohle byla výjimka, nemohla jsme tam jen tak sedět a čekat, až se mě rozhodnour zabít a rozřezat na malé kousky, které nepůjdou rozpoznat od kuřecího masa, které mi mám vždy vařila v tom jejím skvělém vývaru, hmmmmmmmmmm. Už zase jsem myslela na jídlo, tohle muselo přestat. Z ledničky, kterou v pokoji obvykle nemám jsem vyndala drahou šunku a pustila jsem se do jídla. Byla jsem tak hladová, že jsem si nevšimla, že někdo klepe. Na potřetí zaklepání jsme to konečně uslyšela a byla jsem hrozně vyděšená. "Dobrý den, prosím vás, je tam někdo? Nesu vám snídani."
Kruci! Copak je tohle nějaký děsivý hotel, který vám ráno donese vafle s faloidinem. Bohužel ale bez sylimarinu.
Vyšilovala jsem strachy, protože jsme nevěděla, co mám dělat. Rychle jsem odsunula nábytek a s lampičkou v ruce jsem zavolala, že může vejít, připravená ho s ní praštit. Hned co vešel, jsem ho praštila lampičkou a vyběhla jsem z pokoje.
Běžela jsem a běžela po chodbě. Nikde ale nebyly dveře, kudy bych mohla ven. Shody, konečně.
Rychle jsem seběhla o patro níž a vběhla jsem na únikové schodiště, protože jsem sylšela hlasy, které volají, ať tady neběhám.
Rychle jsem vvběhla na poslední chvíli do tramvaje a vydechla jsem si. Ne však na dloho. Na dlaší zastávce totiž nastoupil revizor. Já jsem pochopitelně neměla jak jízdenku tak peníze.
Nenápadně jsem vystoupila a šla jsem směrem k pouličnímu klavíru. Sedla jsem si za něj a snažila jsem si vzpomenout na cokoliv, co jsme se za těch šest let, kdy jsem se učila hrát na klavír, zapamatovala. Opatrně jsem položila ruce na klávesy a zhluboka jsem se nadechla. Měla jsem pocit, jako kdyby mé prsty přemýšlely rychleji než hlava. Hrála jsem něco, co jsem až do konce skladby nedokázala identifikovat. Po menší odmlce mi došlo, že jsem vlastně hrála Bertiniho etudu h-moll.
Proti sluničku jsem viděla jít muže přibližně stejně vysokého a statného, jako je můj táta, jenže můj táta to pochopitelně nebyl...
Byl to totiž můj děda. Netušila jsem, kde se tu vzala a jak mě našel, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Byl to někdo, kdo mě může z mé noční můry dostat, takže jsem začala mávat, jako o život. Děda mě pořád neviděl. Nepomáhalo volání, skákání, ani křížení mu cestu. Připadala jsem si, jako ve snu. Pomalu, ale jistě se začali přibližovat další a další postavy. Už z dálky jsem přesně věděla, o kterého člena rodiny se jedná. A také jsem přesně věděla, co bude následovat: marné naděje, hlasité volání, mávání a zklamání. Nedokázala jsem si odpustit pocit, že jsme ve snu. K mému štěstí...ano, byl to sen...
Vzbudila jsem se a k mé úlevě jsem dokonale ovládala svoje tělo. Pokoj byl hotelový a výhled na pláž. Tenhle moment byl jako ve snu...kam také patřil...
Konečně jsem se vzbudila do svého pokoje, se svým oknem a absolutně ovladatelným tělem.
Moje noční můra byla zažehnána a já jsem v klidu mohla pokračovat v klasickém hektickém dni plném křiku, zlých lidí a breku. :)
Doufám, že na vás tahle povídka nepůsobila nijak depresivně, ale snad ne. S největší prevděpodobností jste to ani nedočetli pořádně do konce, takže vám, kteří jste to celé poctivě dočetli až jsem, blahopřeji a...
S přáním hezkého spaní...
